Miloslav

Nebojte, nebude to moc smutný. Neumím to.

Nechci vstupovat do stejné řeky. Ani se to nedá.

No hrůza.Dokážete si představit ten šok?Že když maj všechno zadarmo, meli by platit vyšší daň? Já né. A to nechoděj ani do práce. Staraj se o vlastní firmy.

To jsem si vypůjčil z toho fajnovýho seriálu o mně.

Ať maj nějaký starostě. Vyjádřím dnes svou občanskou vůli. Někdo namítne, že vole. Jenže mně to neva. Jsem zocelenej.

Je to o bezohlednosti, podvádění, voblbování,lobování, zlodějství, výsměchu, bezcharakternosti ..a o vás.

Případ vod případu.Můj případ je dost zvláštní, ale co nám brání udělat druhému hezkej den?

Vykašlat se na to. V práci vám nepřidaj.

Ať se evropští američani, co tam odešli, aby se měli líp, rozdávaj víza.A spytují si svědomí za vyvražděné původní obyvatele.

Aby bylo na to, co potřebujem nejvíc. Naštěstí ješte televizi ani rádio na dříví nikdo nevymyslel. Takže nemusíme poslouchat ty hámotiny.

Jsme na vás hrdi a jsme rádi, že vás máme.

Mně to nevadí. Osobně. Jsem uvyklej.

A můžeme si opět užívat svobodu, co hrdlo ráčí.

Je to hrůza. A nikomu to nevadí.Jsme OK a OR.

Ničehož netuše.

A jak ho řešit? Podělím se o skušennosti velice ochotně.

Myslím pohádkový. Toho jsem se obával. Že se nikdo nedokáže odhodlat ukrást vybraný zlaťáky na zdravotní péči.

Jednoduše. Vysrat se na ně.

Je to vo dvou krocích. Krok první. Vzpomenete Klemu. Krok druhý. Vyprdnete se na to.

Já ho mám moc rád, protože jsem se vítězně narodil. Sice jsem to trefil s mámou na vosumnáctýho, ale aspoň jsme si to užili, né?