Miloslav

Tak si tak poustevničím, poustevničím, říkám si mantry, že , vlastně, nejsem ničím a, že všecko zničím.
A najednou, z čista jasna, kde se vzala, tu se vzala, nová kámoška.
Opustil jsem svojí jeskyni, v návalu nepříčetnosti. Vona to není bůhvíjaká sranda bejt furt sám.
Vono se jednýmu občas stane, že potřebuje lidi vokolo sebe.
A vona vám rovnou ke mně. Já na náhlou příhodu mozkovou.
Mohu přisednout, starče? Tak mi děla.A že prej jsem celkem zábavnej a že se nudí s tím dorostem navůkol. A že by se se mnou chtěla kamarádit. Já na to, že , jakej má názor na dvougenerační rozdíl mezi kamarádama.
Vona, že jí to ještě nenapadlo, a že jí to nějak zvlášť neinteresuje. A ještě řekla, že se jí moc líbím. Tím mně dostala na čtyři.
Tak jsme dali řeč vo neradostných perspektivách mládeže, jedno s druhým, vona si mi mezi tím, v nestřeženém okamžiku, kdy rozohněn vyobrazením, verbálním, neutěšené budoucnosti mládeže jako takové, sedla na klín.
A začala mi říkat dědečku a že jsem kouzelnej. No! Ty mladý nevědí, kde přestat.
Utratil jsem skoro celej důchod. Měl jsem ho asi dvě hodiny.
Tak mám kamarádku.
Do Poustevny jí nevemu. Chce na Ibizu.