Miloslav

Poustevničím si poustevničím, a zjišťují,že nejsem vlastně ničím.Že jsem pohopouze ničím.
A přitom bych měl dostat aspoň nějakej diplom, nebo co. Jako projev morálního uznání.
Vono, totižto, dneska a poustevničit, na kopci v Trenčíně, žíti přísně asketickým životem uprostřed nejlidnatějšího sídliště, betonového City, není žádná sranda, vážení.
Vono to je často dost vo hubu.
Asketa jest zde denně konfrontován se svody světského světa, a Satana zvláště.
Tak zrovna minule.
Sedím vám ,normálně, jako slušnej člověk v hospodě.Neregistrujíce nějakou zajímavost.Ani nesmiřitelnej  boj za celosvětovej mír nebyl na pořadu dne, nic se ,skrátka nedělo.Chalani v práci, ženský couraly po nákupech. Šedivě bylo ten den Neskutečně ospalej den.Já už, že zalezu, protože den blbec, jak vám ději..
A najednou, prosím vás pěkně, taková událost nastala, že jsem byl celej vykolejenej. Emočně skoro jako rozhozenej, tumpachovej z teho všickýho.
Seděla u baru a koukala. No, kdyby se koukala normálně, jak se má u baru koukat, tak si jí ani nevšimnu. Jenže vona koukala diametrálně odlišně. Vona koukala ostentativně na mně.
Mně začalo bejt horko, dolehly na mně plnnou váhou všechny mé zanedbané mindráky, já nevěděl co dělat s vočima, jestli koukat, nebo nekoukat, slepec by byl za východisko, to ano, ale neumím ho dělat perfektně.
Klopil jsem voči, dělal bezbranný pohledy, jakože nic nebude. A vona né. A just. A koukala čím dál upřeněji.
A najednou se stalo něco. Vona se sešoupla s barovýho ziclu a rovnou ke mně.
Ze mně by jste nedostali ani slepý střevo ani na prosektůře,, mně začaly vodcházet životně důležitý funkce, tím myslím ty, na který nemá kuráre přímej vlyv, no ale fakt je, že jsem v ten moment byl za Lotovou.
A víte co mi pravila?
Ahoj, seš mi nějak povědomej, že jsi ty mi zdrhnul v Pardubicích ze svobodárky v nestřežené chvíli? Já, že né, že v Pardubicích jsme sedali jen na dotankování a šup do Líní. To bych se musel pamatovat. Kdybych nějaký ženský zdrhnul spod sekery.
Jenže. Najednou, ani jsem nešpitnul, samozřejmá věc, jsem si. Jarmila, planšetistka, Pardubice, nikdy více, neformální hangárpárty, no vostuda, co vám mám povídat.
Navíc, aby teho nebylo málo, tak řídící lítání byla ženská. Ten den. Přísná a komisní. Já jako příslušník nadřízeného štábu jsem jí upustil přilbu na nohu. Když jsem podával hlášení vo průběhu letu, to se muselo, aby se vědělo, kdyby jsme si někde dali na držku. Ale Jarda, pilotní eso, akrobat pár exeláns, skromnej, hezkej chalan, vopálenej, nás to v kokpitu chytalo úplně samo vod sebe, tak ten Jarda se tam krčil, paní řídící tam skákala jak  jak frontwomenka  Sľuku, skrátka jsem to vyžehlil.
A Jarmila, po těch letech, úplně v jiný republice, přes mou evidentní změnu imidže, mne rozpoznala mezi tisíci příjemnými a skromnými muži. To je co?
A potom, že není osmý div světa.
Vono poustevničit, může klidně, při strátě potřebné  ostražitosti, vést i do pořádnejch antiasketickejch peripetií.To je potřebný si vohlídat.