Miloslav

Původně, původně to měla bejt poznávací plavba dvoudenní po Severním moři. Že se jako trošičku proluftujem, však na moři je zdravej vzduch, a příjdem na zcela jiné myšlenky než v sauně. A že do tří dnů jsme spátky, nocleh v podpalubí v ceně.. Líbilo se mi to, protože vedra těžce nesnáším. Nerad se potím, a když se daj děvčata do polohy nahoře bez, je to hrůza hrůzoucí. U polárního kruhu to hrozí minimálně, Eskymačky daleko, řekl jsem si jedu. Co by né, né?
A měli jsme slíbený i lední medvědi! Teda, aby bylo jasný, z bespečný vzdálennosti se dívat, ale né přes puškohled.
Jenže došlo k tomu, že to skoro celý móře nějakým spůsobem zamrzlo a kapitán, skušenej mořskej vlk severních lodních tras nám sdělil, že Lenin nestíhá. No a bylo. Nedalo se pohnout ani o píď. Myslím s naším parníkem. Jinak jste mohli chodit po moři, kde vás napadlo.
A mne napadlo, že co já tady budu celou zimu trčet, jdu se trošku projít. A kapitán se toho chytil, že dobře, ale jedině s kompasem. S kompasem jsem nikdy žádnej problém neměl, tak proč né. Odvětil jsem, že v tom nevidím žádnej problém.
A vyrazil jsem. Spočátku to byla nádherná, poetická procházka Severní lodní cestou. Ale.
Pak to začalo nějak foukat. Trošku moc. Ale mně do zad, tak se šlo i tak moc dobře. Aspoň jsem se nepotil a to taky bylo moc dobře.
Abych to skrátil.
Šlo se mi přímo parádně, i když nebylo skoro nic moc vidět, vánice jako kráva, ale dobrý, říkal jsem si, dobrý.
Potom už se nedalo ani jít, spíš letět. Jako po Redbulovi, abych vám to přiblížil, pro snazšší pochopení a vcítění. No a koukám, že z ničeho nic se mi pokazil kompas. Točil se jak čamrda, ale furt do jedný strany. Až jsem byl z teho jako na ringišpílu domotanej, když vám daj deset jízd zdarma, aby navnadili vostatní lidi. Že prej kolem světa.
Pravda je, že to se mnou fláklo do závětří a já koukám jako blázen.
Přede mnou velitelskej můstek americký atomový ponorky. Lidi, já jsem se tak ulekl, nebudete mi to věřit. Však Tě doma zavřou, kreténe, problesklo mi hlavou jako první, co mne napadlo.
A americkej podmořskej atomovej vlk hned do mně!  Že vilkomen, nebo co. A já neznaje amerického jazyka, odvětil jsem vstřícně, že nejsem Vilko,nýbrž Miťo a chtěl bych komme domů, na ruskej zamrzlej parník. Tak jsi mne vyfotili a hodili mně k parníku.
To vám povím, bylo to něco povzbujícího. Něco jako příslib dnešního neutuchajícího přátelství.
Americkej podmořskej vlk byl mazanej, jako vlci běžně bejvaj, o tom po tom, a proboural se skrz led dostatečně daleko, aby nás náš ruskej hladinovej mořskej vlk nespatřil.
Normálně jsem přišel, jako by nic a von, že kde jsi byl tak dlouho na procházce. Otázal se podezřívavě. A já, protože jsem vod mala pravdomluvnej, jsem se přiznal, že na Severní Pólu! A že mi to řekli Američani. A to jsem asi neměl.
Ale nezavřeli mne.
 Měl jsem moc veliký štěstí na hodný lidi, skrátka.